CZ | EN | DE | FR | IT

Letem světem imunologie a virologie

neboli cestovní kancelář pro mikroskopické války

Následujících několik řádek má za úkol provést osvětu mezi veřejností. Pokusím se to podat a ozdrojovat za pomoci sice omezených, ale veřejně dostupných, zdrojů tak, aby i laik ochotný dalšího sebevzdělávání pochopil jak to celé funguje. Řečeno slovy nejmenovaného média „Pochopte jak“ funguje imunita...

Článeček se bude věnovat pouze částem nutným pro pochopení funkce šíření korona virů (jsou jich stovky běžně mezi lidmi) a obranyschopnosti organismu, tedy nebude zabíhat do detailů podstatných pro jiné formy patogenů. Samozřejmě bych rád oslovil i odborníky, kteří následující základní fakta ze školy již úspěšně zapomněli, protože je buď nikdy nepoužívali, nebo se specializovali na jinou činnost, což jim ani v jednom případě bohužel nezabránilo pasovat se do role poradců politikům. Zároveň je nutno jej napsat tak jednoduše, aby byl pochopitelný pro každého i z nemedicínských oborů.

Pojďme tedy na to. Krok první, setkání se zdrojem nákazy, nakaženým. Tato osoba ve svém okolí šíří pomocí kapének nákazu tak, že v těch kapénkách je obsažen virus. Kapénky se uvolňují i běžnou mluvou, a to až na vzdálenost 1m, u šišlajících a hlasitě mluvících i dále. Toto je možno si ověřit i vlastním experimentem, kdy se posadíme naproti člověku se silným světlem za ním (typicky např., nízké podvečerní slunce) a v tomto světle jsou odletující kapénky dobře vidět. Tyto kapénky obsahující virus se do našeho těla mohou dostat dvěma cestami. Snadnější (pro virus) je jejich vdechnutí a tedy respirační cestou skrze sliznice dýchacích cest. Obtížnější, ale obecně také docela běžnou, je cesta přes sliznice v trávicím ústrojí, kdy kapénka např. spadla do jídla nebo pití, nebo kapénka ulpěla na povrchu a než stihl virus zahynout (což může trvat hodiny) dotkli jsme se rukou, kterou si následně např. podáme jídlo. Existuje tak samozřejmě i možnost přímého zanesení viru do sliznice z ruky, pokud si např. promneme potřísněnou rukou oko. Proto je tak důležitá ochrana nosu a úst (kapénky při dýchání vychází samozřejmě i z nosu, byť v menším množství).

To byla nuda, že. Tak to vylepšíme – krok druhý, nákaza. Pokud tedy dostaneme virus do svého těla, první obrannou linií je právě sliznice. Virus napadne slizniční buňky a začne se v nich množit. Začíná tak šíření choroby v těle a člověk začíná být nakažlivý, neboť do svého okolí uvolňuje slizniční hlen (tedy kapénky, ať již formou kašle, nebo i obyčejné mluvy, viz předchozí odstavec) obsahující virus. Doba mezi nákazou a příznakovým projevem nemoci nazývá inkubační. Již v průběhu inkubační doby se člověk postupně stává nakažlivým. Toto je velmi důležitý fakt, jelikož nakažený člověk je tedy nakažlivý dříve, než nastoupí první příznaky choroby. Každá choroba má inkubační dobu jinak dlouhou.

Stále nuda? Tak jdeme do války – krok třetí, akutní obrana organismu. Lidskému organismu trvá určitou dobu než imunitní systém začne reagovat. V této době se virus nekontrolovatelně množí na sliznicích. Logicky tedy čím větší počáteční dávku člověk obdržel, tím více se virus v organismu stihne pomnožit než dojde k první imunitní reakci. Imunitní systém se začíná bránit logicky v místě průniku viru, tedy na sliznicích. Vzniká obrana tvorbou protilátek za pomoci buněk imunitního systému zvaných Lymfocyty. V tomto případě za pomoci Lymfocitů typu B na sliznici za vzniku specifických slizničních protilátek typu A (imunoglobulinů A, tedy zkráceně IgA, obecné info ZDE a ZDE). Specifické protilátky jsou takové, které jsou specificky tvořené proti konkrétnímu viru, nespecifické jsou univerzální (typicky protizánětlivé, ale např. u dětí se produkuje velké množství nespecifických protilátek obecně, protože imunitní systém se teprve aktivně učí kontaktem s prostředím). Při prvním kontaktu s daným typem viru může „vývoj specializace“, tedy specifity, protilátek Lymfocytům trvat i několik dní (více o specifitě ZDE), vyráběné protilátky se postupně zlepšují (specifikují se). Po této době, kdy dojde k úplnému poznání viru, však jsou protilátky již vytvářeny efektivně přesně na míru danému viru. IgA protilátky ve slizničním hlenu mimo jiné zabraňují dalšímu množení viru na sliznicích a díky jejich působení postupně člověk přestává být nakažlivým. Toto je druhý velmi důležitý fakt, jelikož dokud nebude vytvořeno dostatečné množství IgA protilátek pro neutralizaci viru na sliznicích, bude člověk nakažlivým. Pokud se protilátky IgA nevytvoří (např. vadou imunitního systému), bude nakažlivý po celou dobu průběhu choroby (Pozn.: očkováním se nevytváří žádné IgA protilátky). IgA protilátky z organismu mizí po cca 1-2 týdnech. Imunitní systém disponuje pamětí na prodělané choroby (dokonce může být v některých případech i dědičná). Funguje to tak, že část Lymfocytů B se stává paměťovými (řekněme „učiteli“ pro nové Lymfocyty), pro případnou rychlejší výrobu protilátek během příštího napadení organismu. Při příštím napadení organismu pak jsou IgA specifické pro tento typ viru vyrobeny výrazně rychleji, v řádu hodin (nikoli již dnů jak tomu bylo při prvním setkání s virem).

Po první linii obrany na sliznicích přichází ve vojenské terminologii „těžká artilerie“. Začnou se aktivně tvořit protilátky IgM. IgM protilátky jsou velmi aktivní a jsou hlavní formou obrany organismu v akutní fázi choroby. Jejich samostatným zdrojem je z větší části slezina a jsou ale i částečně součástí B-lymfocytů. Přebytek, nebo hyperaktivita IgM protilátek vede k závažným autoimunitním onemocněním. Na druhou stranu, jako zajímavost lze uvést, že existuje určité procento lidí, kteří IgM protilátky vůbec nevytváří, nebo zcela minimálně (vystačí si s IgA a IgG, které pak tvoří ve vyšší míře). IgM protilátky jsou určené pro důraznou odpověď organismu a primárně slouží k vyléčení choroby. Výroba těchto protilátek začíná poté, co patogen pronikne ze sliznic do organismu. Obvykle je tomu tedy v případě respiračních onemocnění tehdy, kdy patogen již úspěšně napadl organismus a je přítomen uvnitř a začíná napadat buňky orgánů a využívat je ke své vlastní replikaci. Tedy existuje časový překryv ve výrobě IgA a IgM a v jeden moment tak můžeme zjistit oba druhy protilátek. IgM protilátky vydrží v organismu déle než IgA, obvykle však mizí pouze krátce po zlikvidování choroby v řádu nižších jednotek týdnů. Zajímavostí je, že IgM protilátky nemají schopnost značení pro fagocytózu (fagocytóza je jednoduše řečeno úklid mrtvolek a zbytků po viru), jde pouze o „zabijáky choroby“.

To již bylo zajímavější, že? Tak ještě popojedeme – krok třetí, úklid po válce, poučení z krizové situace a preventivní obrana. Zní to skoro politicky, ale přesně tak to je. Náš organismus, přesněji řečeno imunita, se dokáže poučit a zapamatovat si jak se viru bránit. Ke konci úspěšného boje s chorobou se začnou vytvářet IgG protilátky (tzv. dlouhodobé protilátky – POZOR nezaměňovat s „paměťovými buňkami“ / “paměťovou imunitou“, jak to nazývají a mají v oblibě političtí „odborníci“, to je něco jiného – hned si to vysvětlíme). IgG protilátky vyrábí imunitní buňky zvané plazmocyty, které vznikají z Lymfocytů B, se kterými jsme se již seznámili při odrážení prvního útoku. Tedy vyrobená protilátka je specificky optimalizovaná pro ten konkrétní virus, který má řešit. Jak již bylo řečeno výše, část Lymfocytů B se stává paměťovými buňkami. Tedy to je jednoduše řečeno ta zmiňovaná „paměťová imunita“, správněji řečeno imunitní paměť. To je třetí velmi důležitý fakt. Existence IgG protilátek, tedy znamená i existenci Lymfocytů B (které je museli vyrobit) a tedy logicky existenci paměťových buněk. Je to podobné, jako kdyby někdo se slepičím vejcem v ruce tvrdil, že to není důkaz existence slepice. Hloupé, že ano.

IgG protilátky jsou velmi malé a dlouhodobé. Dokáží označit odpad k fagocitóze (likvidaci, pro jednoduchou představu fagocyty jsou něco jako popeláři v těle), prochází skrze placentu (tedy dokáží přejít na plod) a v těle se mohou udržet i léta. Jejich tvorba začíná v okamžiku, kdy imunita rozpozná úspěšný útok. Obvykle dochází k časovému překryvu s protilátkami IgM.

Pozn. na závěr.: Imunitní systém lze stimulovat, aby vyrobil více protilátek dnes již běžně dostupnými léky (např. poslední dobou hojně zmiňovaný Isoprinosine). Důležitá je zkušenost s dávkováním zejména na počátku a na konci onemocnění a měl by se brát opatrně, zejména u mladých lidí, kteří mají imunitní systém v pořádku. Může dojít k nadprodukci (tzv. cytokinové bouři) a protilátky velmi zjednodušeně řečeno začnou napadat organismus podobně jako u některých autoimunitních onemocnění).

Jak se liší průběh choroby u očkovaných

Předem je třeba pochopit alespoň minimální základy toho, jak funguje očkování. Principem jakéhokoli očkování je zvýšit obranyschopnost organismu (zcela obecně řečeno). Způsobů jak toho dosáhnout je více. Více či méně šetrnými způsoby. Klasické očkování spočívá v zavedení oslabeného nebo mrtvého viru jakožto celku do svalu nebo pod kůži. Organismus se tak má možnost s jeho stavbou seznámit a vytvořit proti němu protilátky IgG se všemi výše uvedenými důsledky. Bohužel výroba takovýchto vakcín je ve velkém množství zdlouhavá (nikoli na vývoj, ale na výrobu), tak se prosazují moderní metody původně zamýšlené i pro jiné účely (viz např. ZDE a ZDE - anglicky, protože český překlad je nekompletní a neobsahuje důležité zdroje a nebo pro vektorové vakcíny ani neexistuje. Pokud neumíte anglicky, použijte prohlížeč s překladem, např. Edge a věnujte pozornost také zdrojům v patce, obsahují zajímavá fakta ze zcela nedávné historie). Očkování pomocí technologií mRNA nebo vektorových nosičů jednoduše řečeno poškodí buňku a „vypěstují“ v buňce rozeznatelné charakteristické proteiny patogenu, na který imunitní systém zaútočí. Tyto poškozené buňky by pak měl imunitní systém tedy zničit a Lymfocyty si budou pamatovat tu část viru, kterou buňky vypěstovaly. Při napadení virem a po jeho úspěšném proniknutí do organismu by pak mělo dojít k jeho rychlejší eliminaci (v případě existence protilátek prakticky okamžité, případně po jejich dovytvoření imunitním systémem) – teoreticky.

Ať již jakoukoli metodou, imunitní systém si vytvoří pouze protilátky IgG. Navíc v případě moderních vakcín poněkud méně dokonalé, jelikož takto uměle vytvořená protilátka „zná“ pouze vypěstovaný charakteristický protein (obvykle spike), nikoli patogen jako celek. Navíc vzhledem ke schopnosti virů mutovat, obvykle očkování obsahuje „zastaralý“ model. Tyto nedostatky se eliminují vyšší stimulací imunitního systému (např. více dávkami) a tedy vyšším počtem protilátek.

Zrychleně si projděme průběh nákazy u očkovaného člověka.

V okamžiku nakažení se virus začne množit na sliznicích. Stejně jako u neočkovaných, stejně dlouhou dobu je člověk infekční a stejným způsobem je tedy nakažlivý pro své okolí. Pokud jako veřejný činitel (nebo jeho poradce) někdo veřejně prohlásí, že očkovaného člověka nemá cenu testovat, zřejmě by se to tedy dalo klasifikovat jako napomáhání šíření nakažlivé choroby.

Průběh je tedy víceméně podobný. Jako první nastoupí Lymfocyty B a začínají vytvářet protilátky IgA. V okamžiku proniknutí viru ze sliznic do organismu nastává tvorba IgM protilátek a využijí se i IgG protilátky ze zásob (jsou-li k dispozici). V případě, že virus bude stejný jako ten, který byl obsažen v očkování, následuje okamžitá tvorba nových IgG protilátek. To ale v našem případě corona virů obvykle není. Nová mutace je více či méně změněná a protilátky po očkování nefungují tak zcela ideálně, nicméně i tak z důvodů vyššího množství (pokud jsou k dispozici) brzdí množení viru.

To by mohla být dobrá zpráva protože průběh choroby nebude tak těžký, má však důležité úskalí. Během množení viru dochází k mutacím, ale protože protilátky brzdí „starý model“ jsou mutace úspěšnější v unikání těmto „starým“ protilátkám. Očkovaný je u rychle mutujících virů (právě typicky corona virů) lepším zdrojem mutací než neočkovaný při stejném množství virové produkce. Pokud organismus napadne výrazně odlišná mutace, není samozřejmě žádný rozdíl mezi očkovaným a neočkovaným prvonakaženým. Celý patogen (nikoli pouze zastaralý spike protein) se Lymfocyty naučí rozpoznávat až teprve v průběhu nákazy, stejně jako u neočkovaných. Zvládnutí nákazy je tak pouze o něco rychlejší a je šance, že choroba propukne bez příznaků, nebo s mírnými příznaky. Důležitý fakt: Pro zvládnutí nákazy se Lymfocyty musí naučit znát mutaci zcela stejně jako u neočkovaných a imunita se teprve potom stává komplexní. Očkovaný pacient je v kontextu výše uvedeného stejně nakažlivý jako neočkovaný, navíc má vyšší sklon k vytváření dalších mutací.

Očkování proti rychle mutujícím virům je tedy vhodné prakticky pouze pro ohrožené skupiny obyvatelstva u nichž je předpoklad, že si jejich vlastní imunita s chorobou neporadí. Preventivní očkování je na zvážení přínosů a rizik, a očkování po prodělání choroby je zbytečné a v mnoha ohledech nebezpečné. Před očkováním (jakýmkoli) by vždy mělo předcházet vyšetření na protilátky (v případě možnosti, že se pacient s chorobou mohl setkat – asi nemá cenu testovat na protilátky proti viru Zika někoho, kdo nikdy nebyl mimo Evropu, stejně tak na kmen chřipky odhadnutý teprve na budoucí sezonu). Pokud budeme očkovat člověka se zásobou vlastních protilátek, dojde k jejich extrémně rychlé spotřebě a stejně tak rychlému nastartování další výroby protilátek. Imunitní systém se tak velmi zatěžuje a může snadno dojít k poškození nejrůznějšími formami.

Žádné očkování obecně není bez rizika. Očkování pomocí mrtvých nebo oslabených patogenů jakožto přirozeném podráždění imunitního systému je zde s námi cca 200 let (tedy 200 let zdokumentovaných, neformálně lze vystopovat již od starověku) a za tu dobu již prošli poměrně velkým počtem studií a testů a lze přesně definovat jejich dlouhodobé působení a případné nežádoucí účinky. Totéž se ovšem nedá říci o moderních metodách mRNA, vektorových ani proteinových, jejichž historie dosahuje ani ne pár desítek let (a to i při započítání popsané teorie v laboratoři) a jejichž způsob spočívá v umělém dráždění imunitního systému.

Aktuálně k očkování proti COV-19, zatím neověřeno velkou cílenou studií (09/2021): Tyto „uměle“ vyprodukované protilátky, však kromě toho, že jsou nedokonalé a tedy podporují vznik mutací, navíc v porovnání s přirozenými protilátkami ale zřejmě také velmi rychle mizí. Zdá se, že zcela zmizí v řádu nižších jednotek měsíců, avšak studie zatím proběhli na extrémně malém počtu osob (studie je náročná, vyžaduje pravidelné měření protilátek - minimálně takto: před vakcinací, 1 týden po 1. dávce, 3 týdny po druhé dávce - tedy před druhou dávkou, 3 týdny po 2. dávce a dále po měsících). Vysvětlovalo by to ovšem stav v Izraeli a dalších zemích s vysokou mírou vakcinace.